4.10.2009 Dnes jsem se zúčastnil prvního závodu regulérního závodu v životě. Na své policejní motorce jezdím rád, často a pravidelně. Takže když jsem se dozvěděl o chystaném závodu na 60 metrů mezi svými vrstevníky z našeho města dlouho jsem neváhal. Den předtím jsem maličko potrénoval, zkontroloval svůj stroj a ladil formu na samotný závod. Po zápisu a zacálování startovného jsem omrk konkureci a musím říct, že byla obrovská. Byly tu snad všechny děti z města i odjinud. Některé byly starší i o dva roky, ale já si pořád věřil. Už přes rok jezdím jak drak, není se tedy čeho bát. Zdravé sebevědomí mě opustilo. To se však mělo záhy změnit. Na start se seřadily holky, pan startér vytáhl bouchačku, vystřelil a bylo po hehe. Bouchačky, výstřely a jiný hlasitý zvuky mě děsí, ihned jsem se schoval k taťkovi a dožadoval se odchodu. Taťka mě trošku uklidnil, nechal jsem se přesvědčit, že mě bude držet v náručí a až ten stratér zase vystřelí, posadí mě na motoŕku a já je všechny doženu a předjedu. Vše se podařilo na jedničku až na poslední dva body, takže jsem skončil s velikou ztrátou poslední. Ani mě to moc nemrzelo, pěkně jsem si zazávodil a na svém strachu dopříště zapracuji. Pa
