Tento blog berte jako náš veřejný archiv zážitků, původně určený pro naše příbuzné a kamarády. Zde vás budeme pravidelně informovat o tom, jak se nám tu žije. Příspěvky jsou řazeny od nejnovějšího, tedy první příspěvek popisující mé nulté narozeniny, najdete v archivu. Vzkazy, gratulace a jiné připomínky můžete zanechat ve vzkazovníku. Tak příjemné čtení.
26.12.2010 (píše Kuba) - Do třetice všeho dobrého, jedeme k babičce do Prahy abychom se jednou v roce pořádně najedli. Čert vem dárky, čert vem rodinné setkání se strejdou Kájou a Natálkou, čert vem svátky klidu tentokrát se jede na svíčkouvou se šesti, kterou umí jen babička Hana. Doma si jí schválně neděláme abychom si jí jednou v roce náležitě vychutnali a stojí to za to. Hustohustá oranžově nahnědlá omajda, nadýchané houskáče, masíčko co se rozpadá jen se na něj podívám, prostě jak říká táta - gurmánský orgasmus. Strejda Kája zase říká, že by se měl vzorek v nějakém institutu národního bohatství zamrazit a uchovat tak pro další generace a má pravdu. Zhruba hodinu po obědě začíná druhé kolo, kdy se v pravidelných intervalech střidá v kuchyni taťka s Kájou a cpou se dál přímo z hrnců. Nakonec nám babička ještě zbytek zabalí s sebou a jede se domů, tam se cpeme ještě večer až to všechno sežereme a s funěním usnínáme s nafouklými břichy a táta nám k tomu čte pohádku o Otesánkovi. Jo a rád jsem vás viděl. Pa
25.12.2010 (píše Vilda) - Štědrý den mi ukradl Kuba, tak vám alespoň popíšu druhé vánoce u babičky Dáši. Ten Ježíšek je opravdu náramnej, normálně nám nechává dárky nejen doma, ale i tam, kam chodíme rádi na návštěvy. Protože rodina má držet pohromadě hlavně o Vánocích, i letos jsme navštívili babičku Dášu, strejdu Lukáše a jeho rodinu v novém domečku. Starší dům si opravili a mají to tu hezké. Dárky jsem s Kubou předal a rozbalil. Společně jsme dostali ohromnej náklaďák plnej osobáků o kterej jsme se hned porvali. Kuba pak oběvil u Péti v pokojíčku Playstation a náklaďák byl můj. Pak jsme se přesunuli k babičce na výbornej oběd a další kolo dárků, už se mi z nich začala trošku motat hlava už vám ani nebudu psát co jsme zase dostali. Setkal jsem se i s prababičkou Táňou, která je babička mámy a zároveň máma babičky!! To čumíte co, sám to nechápu. Odpoledne jsme z toho navštěvování byli docela grogy a tak jsme si odtáhli pytel hraček domů. Já padl hned za vlast a ve spánku mi v hlavě lítaly sem a tam krabice ovázané mašlí a mezi nimi babičky, dědeček, strejdové, táta, máma ..............
24.12.2010 (píše Kuba) - A je to tady - dnes přiletěl Ježíšek. Ale popořádku, stejně jako loni u nás dopoledne nejprve zazvonil děda s babičkou. To bylo radosti, prarodiče vždycky přivezou nějakou drobnost, když ne zrovna autíčko, tak aspoň tik-ťaky. Ale největší radost mám, že se zase vidíme, oni nikdy neřeknou dej mi už pokoj jako někdy naši. Nejdřív jsme se s bráchou pochlubili cukrovím, co jsme mamce pomáhali péct a pak už jsme se věnovali jen hraní a dovádění. Po lehkém obídku jsme vyrazili s dědou do města na procházku, abychom nechali ženským prostor na obalování ryby a řízečků. Jako každým rokem zase nenapadl sníh a tak jsme šli nafutrovat kachny. Tentokrát se mámě vánočka povedla, takže kachny musely vzít za vděk rohlíkama. Cestou domů táta s dědou párkrát viděli letět Ježíška a mě i Vildu se začala jímat lehká nervozita. Doma se už smažilo o stošest a oba jsme byli navlečeni do slavnostního. Večeře byla výborná, božský Kája nám k ní zpíval koledy a nám bylo dobře, že jsme dnes spolu. Pak už jsme se šli schovat do pokojíčku a za chvilku zazvonil on! Vlít jsem do pokoje jak ohnivý mužík Kazbunda a byly tam! Měl jsem trochu obavy, protože jsem si nebyl jistý, zda jsem byl dostatečně hodný, ale byly tam! Role hlavního rozdělovače připadla mě, ještě jsem si vzal pomocníka Vildu, takže za chvilku bylo vše rozděleno a mohlo se rozbalovat. Byl jsem opravdu moc hodný, Ježíšek mi přinesl vše oč jsem si namaloval a Vildovi o nic méně. Na suchu nezůstali ani ostatní, takže jsme vlastně taková moc hodná rodinka. Největší radost mi udělalo opravdový kolo se šlapkama a opravdickej volant s počítačovou hrou Auta. Ostatní říkají, že největší dárek jsme já a Vilda, čemuž moc nerozumím, ale to je fuk. Jak říká děda ať se za rok zase všichni ve zdraví sejdeme. Pa
4.12.2011 (píše Kuba) - Napadl nám sníh, vzal jsem bráchu ven abych mu ukázal vo co go. Taky jsem se rozhodl, že se naučím lyžovat, nedávno jsme totiž s taťkou zakoupili ve frcu zánovní lyžařskou výzbroj. Vilda byl zprvu z nového skupenství vody maličko přepadlej, ale rychle se zorientoval. Po zjištění, že na tomhle povrchu to po dvou ještě nepůjde, se pohodlně usadil na sáně a nechal s sebou vláčet. Já si nazul lyže a po zjištění, že to na nich nepůjde tak snadno, usadil jsem se k němu. Sáňkování nám jde mnohem lépe než lyžování a tak jsme prozatím zůstali u sání. U dětí jsem ještě viděl vozítka jménem boby, které jezdí rychleji. Neváhal jsem a hned večer jsem boby nakreslil ježíškovi, snad to ještě stihne. Pa
26.11.2010 (píše Vilda) - Dnes je tomu přibližně rok, co jsem spatřil světlo světa a to se prej musí řádně oslavit a já říkám - proč ne. Oslava narozenin je pro mě věc nová, tak uvidíme co mě čeká. Kuba mi naznačil, že taková oslava je věc pozitivní. Prej bude nějaká dobrá bašta, dárečky v podobě hraček, budu středem pozornosti a tak. První dějiství oslavy se odehrálo u babičky z Veselí a Kuba měl pravdu. Byla dobrá bašta, dostal jsem dárečky v podobě hraček a byl jsem středem pozornosti. Nejvíc se mi líbilo, že jsme se z naší Veselské větve sešli všichni (viz hromadné foto), dokonce i moje prababička Táňa a tu nemá každej! Druhou část spojenou s předáním narozeninového dortu jsme si vychutnali komorně doma ve čtyřech. Dort mi vlastnoručně upekla mamka a byl nádherný. Můj dech na svíčku zatím nestačil a tak mi ochotně vypomohl bratr. Protože teď procházím složitým obdobím, kdy si pečlivě podle záhadného klíče vybírám co sním, rozhodl jsem se konzumaci dortu bojkovat. Ani vám nepovím, co se mi na něm nezdálo, sám nevím. Stejně jako se svíčkou mi tedy pomohl Kuba, nakonec se zapojili i rodičové. Už vím co je to oslava narození a těším na další budoucí. Pa
19.11.2010 - (píše Kuba) Vyrazili jsme s Taťkou na výlet do Prahy. On tam měl po večerech nějaké vyřizování s kamarády a já babičku a dědu. Ty vidím vždycky rád, ale teď jsem jim přijel osobně vyřídit pozvání na vánoce aby nás bylo na Štědrý den dost. Taky jsme si potřebovali trošku odpočinout od Vildy, je ho všude plno, pořád huláká na všechny strany a když se ho blbě dotknu, hned dostanu céres. Do Prahy je to dlouhá cesta a já měl největší radost, že mi dal táta sedačku dopředu, mohl jsem sedět vedle něj a mohl mu kecat do řízení. Cesta nám utekla rychle, zajímají mě značky všeho druhu a tak jsem zabil čas přibližně 1236 otázkami začínajícími slovy: "Co zmamená...". Táta trpělivě na všechno odpovídal, takže jsem zase o něco chytřejší. V Hostivaři jsem vytáhl dědu do parku a předvedl mu hru na Ninja faktor, chtěl jsem aby mi dělal soupeře, ale to děda z mě nepochopitelných důvodů odmítl. Návšteva se vyvedla, babička mi uklohnila výbornou rajskou, já vyřídil pozvání, táta kamarády a tak jsme mohli odpočatí vyrazit zase za rodinou. Pa
15.11.2010 - (píše Vilda) Už mi táhne na první rok a tak je na čase odlepit se od země a postavit se na vlastní nohy. Jelikož jsem nebojácné děcko, překonávám obavy z pádu snadno a pomocí nábytku, mámy a táty pomalu přicházím na chuť chůzi po dvou. Obecenstvo v podobě ostatních členů rodiny mi náramě fandí a podporuje. Bratr mě dokonce v tom nenechává sám a chvílemi se vrací do svých 11ti měsíců a napodobuje mě nejen ve snažení o chůzi, ale také v řečnických dovednostech, což se našim moc nelíbí. Taťka to celé dokumentuje a tak se s vámi o to můžu podělit. Pa
1.11.2010 - (píše Kuba) Dneska jsme celá famílie vyrazili na procházku, bylo celkem hezky a tak jsme nabrali kurz na Hokejku. Taťka povídá, že si maličko zajdeme kolem zimáku, že prej by tam mohl napadnout sníh. Ŕíkám, že je to blbost, jak by tam mohl být sníh prvního listopadu, když nesněžilo a sníh nikde není. Táta, že prej uvidíme. A uviděli jsme - za zimákem obrovská hromada sněhu jako kdyby ji tu vyprd obří děda mráz. Už jsem dál neřešil kde se ten sníh vzal a radši jsem zkouloval mamku, když už měla dost, zašli jsme se prolejzat na hokejku. Sleduju v televizi pořad Ninja faktor a tady jsem si vymyslel podobnou dráhu kterou se snažíme s Vildou zdolat. Na závěr všechny ještě svezu vlakem do Vršovic a může se jít domů. Pa
29.10.2010 - (píše Kuba) Sotva jsme se vrátili z pouti už u nás zvonila návštěva a né jen tak ledajaká. Z metropole k nám zavítala sestřenka Natálka a strejda Kája. Tyhle dva rád vždycky vidím, se strejdou je prča, dělá se mnou kraviny, což je moje nejoblíbenější zábava. No a Natála? Ta má vždycky zajímavé holčičí hračky, které doma nemáme. Vyzkouším si panenky, kočárek, zahrajeme si na doktora nebo na tátu a mámu. Tyhle věci si s Vildou moc neužijeme. Natálka přijela s bolavejma ušima a s teplotou co jí po cestě přepadla, ale tím jsme si nenechali zkazit večer. Natálka totiž bude mít conevidět narozeniny. S bráchou jsme jí koupili žlutej kufřík, šaty a ještě jsme jí s mamkou pohotově vysmrkli narozeninový dortík. Naty koukala, Kája koukal a oba z toho měli obrovskou radost. No a mi jsme měli taky radost z toho, že oni mají radost a tak jsme se radovali všichni společně, byla to taková radostná návštěva. Pa
29.10.2010 - (píše Vilda) Tak k nám zase přijela pouť. Chtěl jsem jít na všechny atrakce, ale to jsem narazil. Mamka mi vysvětlila, že na všechno ještě nemůžu, protože jsem ještě malej. To mě pozitivně nakoplo a rozhodl jsem se, že jí ukážu - ukážu jí jak umím chodit!! Po chvilce jsem musel přiznat, že sebevědomí mi nechybí, ale s chozením to ještě není tak horký. Takže houpačko těš se do jara to vyladím. Pa
21.10.2010 -(píše Vilda) Dnes mě vzal brácha do Tábora, kde mají hriště pro malé človíčky jako jsem já, jmenuje se to Človíčkov. Kuba už tu několikrát byl, hlavně když je venku hnusně sem rád zajede. Hřiště je to super, mají tu klouzačky, trampolínu a spousty hraček. Ze všeho nejvíc se nám s bráchou líbí odstrkovací auťáky. Našim se tu taky líbí, nemusejí nás hlídat, vypijou si kafčo, máma se projde po obchoďáku a taťka přečte noviny. Bohužel tu nemají písek a bábovičky a tak se těším na léto až zas budeme chodit ven.
9.10.2010 - (píše Vilda) Se lžíci mi to ještě moc nejde, ale rukama mám techniku krmení docela slušně zmáknutou, proto jsem požádal rodiče o zdokumentování. Takže kamera, klapdak a jedem.
26.9.2010 (píše Kuba) Opět jsme s taťkou vyrazili do Prahy na návštěvu a taky za nějakou tou zábavou, poznat velký svět. Jelikož počasí stálo za prd, vyrazili jsme do centra. Původně jsem chtěl vidět něco z těch slavných památek, architektonických skvostů našich předků, ale táta je jako malé dítě a ukecal mě na vláčky. A udělal dobře, u Anděla v garážích jednoho obchoďáku se skrývá poklad pro každé malé i velké dítě - Království železnic. Kdo tam nebyl, tak neuvěří. Na ohromné ploše spusta kolejišť, vláčků a dokonce pohybujích se autíček. Všechno zpracované do nejmenšího detilu, panáček skákající z mostu, pod ním hasiči s plachtou, sanitka a zdravotníci. Mohl jsem si zkusit, jak se takový vláček řídí, zajezdil jsem si automobilové závody a měli tam i výstavku mého oblíbeného hrdiny mašinky Tomáše. Strávili jsme zde super dopoledne a kdybych mohl byl bych tam i odpoledne. Už se těším až Vilda povyroste do věku, kdy z toho bude mít rozum a návštěvu si zopakujem. Takže kdo tam nebyl, ať tam běží. Pa
10.9.2010 (píše Vilda) Tak se nám pěkně osamostatňuju, překonal jsem další metu ve svém vývoji. Dokážu se sám najíst u stolu a prosím pěkně lžící. Požádal jsem otce aby mi to natočil na video a já mohl taky něco napsat na ten náš blog, zatím je to plný jen mazánkem Kubou. Pro porovnání našeho samostatného krmení můžete shlédnou video mého bratra. Každý soudný uzná, že jsem na tom mnohem lépe. Pa
1.9.2011 (píše Kuba) Velký den dnes nastal, první návštěva školky. Dlouho jsem se na dnešek těšil a nezastrašilo mě ani varování, že většina dětí je z té změny trošku vedle. Mamka ze mě chce mít šprta a tak mě vybavila kyticí abych se dobře zapsal. Vyrazili jsme po Hujerovicku ve složení: babička, máma, táta, Vilda a já. Před školkou jsem omrknul houpačky a domeček a už jsem seděl v šatně. Vyfasoval jsem věšáček s obrázkem konvičky, z toho jsem moc nadšenej nebyl a tak jsem se snažil vysomrovat mé oblíbené autíčko, ale to neprošlo. Smířil jsem se s touto nespravedlností a jal jsem se převlékat. Převlékání je moje velká slabina, vůbec mě to nebaví a tak to sabotuju jak se dá. A tady je kámen úrazu, ve školce je to jinak, když si pro mě mamka přišla, byla upozorněna, že pro návštěvu školky je samostatné oblíkání základ. Takové nároky na čerstvě tříletýho prcka, bych chtěl vidět ty učitelky v mém věku. Po obídku úči začaly stavět postýlky a děti, které už byly najedené se začaly převlíkat do pyžámek. V tu chvíli se mě zmocnila panika, já už totiž nějakou dobu po obědě nespím. Naštěstí se otevřely dveře a tam stála mamka, že jdem domu. Díky Vildo, kvůli Tobě nemusím ve školce trpět. Jinak všecko v pohodě, nebrečel jsem a hned jsem zapadl do kolektivu. Ve školce je spousta hraček a kamarádů, bude se mi tu líbit. Pa
8.8.2010 (píše Kuba) Jelikož naše město se nachází na soutoku dvou jihočeských veletoků, dochází u nás celkem pravidelně k povodním. Na tyto příprodní jevy jsme si zvykli natolik, že kde jiní by panikařili a stahovali předčasně gatě. Tady se griluje, popíjí a povodeň vítáme jako příjemné zpestření vhodné ke koupeli. No dobře tak machruju, letošní minipovodeň nestála za řeč a tak dětem posloužilo zatopené vodácké tábořiště na ostrově jako bazén.
8.6.2010 (píše Kuba) S taťkou jsem se rozhodli udělat si prodloužený víkend sami pro sebe. Zanechali jsme Vildu s mamkou ve Veselí a vyrazili směr hlavní město. Ubytovali jsme se v pensionu u babičky a dědy. Služby jsou zde výborné, hlavně jídlo a ještě je to zadarmo. Praha nabízí mnoho druhů zábavy, ale většinou si vystačíme s přilehlým lesoparkem s množstvím dětských hřišť. Nejradši chodíme do bývalého pionýrskýho tábora, kde postavili spoustu atrakcí pro neposedu jako jsem já. Babička si tam dává bílou čokoládu, táta pivko a já blbnu. Cestou míjíme minigolfové hřiště a mě se dnes poprvé podařilo vyžebrat zkoušku této zábavy. Taťka mi dělal osobního kouče a babička mi dělala "kadíka". Obětavě běhala pro míčky, které létali všude možně, jen ne po dráze a tak jsme jí nechali taky parkrát odpálit. Zábava to byla náramná, ikdyž k holle-in-one se mi nepovedlo. Další hoďku jsem už nevysomroval ani pomocí smutnejch xichtů, klepání brady a vyhrožování, že budu smutnej. Taťka říká, že tyhle vydíraci a žebrací techniky mám nadprůměrně vyvinuté a nechápe po kom to mám - no kápl z toho alespoň příslib dalšího mače při další návštěvy prarodičů. Tak Pa
4.8.2010(píše Kuba) Toho dne jsem oslavil svoje třetí narozeniny v kruhu své Veselské rodiny a přátel. Oslava to byla velkolepá, protože jsem sehnal hodně jídla a pití, přišlo hodně lidí. Byl to můj záměr, víc lidí = víc dárků. S oslavou mi pomohl strejda Lukáš, co má na hřišti občo, takže organizačně jsme to taky zmákli. Nemá cenu vyjmenovávat kdo všechno tu byl, popsal bych celý článek jen jmény a ještě bych na někoho určitě zapomněl. Každopádně všem moc děkuji, ne za dárky, ale za to, že jste si vzpomněli. Dostal jsem nádherný dort v podobě auta (jak jinak), který chutnal stejně dobře jako vypadal. Z moře dárků mi udělala radost brokovnice, takže teď kudy chodím, tudy střílím. Vildu jsem vodprásknul asi už stokrát, asi ze mě bude zločinec nebo policajt, ještě si to rozmyslím. Taky mi udělaly radost kuličky skleněnky, který chodíme hrát za barák. Cvrnkat mi ještě moc nejde, dělám to jako když střílíte pecky od třešní, ale schází mi přesnost, takže jsme si hru zjednodušili, házením na ďůlek, kdo bude blíž. Narozeniny bych mohl mít každý týden, tak Pa.
26.12.2010 (píše Kuba) - Do třetice všeho dobrého, jedeme k babičce do Prahy abychom se jednou v roce pořádně najedli. Čert vem dárky, čert vem rodinné setkání se strejdou Kájou a Natálkou, čert vem svátky klidu tentokrát se jede na svíčkouvou se šesti, kterou umí jen babička Hana. Doma si jí schválně neděláme abychom si jí jednou v roce náležitě vychutnali a stojí to za to. Hustohustá oranžově nahnědlá omajda, nadýchané houskáče, masíčko co se rozpadá jen se na něj podívám, prostě jak říká táta - gurmánský orgasmus. Strejda Kája zase říká, že by se měl vzorek v nějakém institutu národního bohatství zamrazit a uchovat tak pro další generace a má pravdu. Zhruba hodinu po obědě začíná druhé kolo, kdy se v pravidelných intervalech střidá v kuchyni taťka s Kájou a cpou se dál přímo z hrnců. Nakonec nám babička ještě zbytek zabalí s sebou a jede se domů, tam se cpeme ještě večer až to všechno sežereme a s funěním usnínáme s nafouklými břichy a táta nám k tomu čte pohádku o Otesánkovi. Jo a rád jsem vás viděl. Pa
