Tento blog berte jako náš veřejný archiv zážitků, původně určený pro naše příbuzné a kamarády. Zde vás budeme pravidelně informovat o tom, jak se nám tu žije. Příspěvky jsou řazeny od nejnovějšího, tedy první příspěvek popisující mé nulté narozeniny, najdete v archivu. Vzkazy, gratulace a jiné připomínky můžete zanechat ve vzkazovníku. Tak příjemné čtení.
26.11.2010 (píše Vilda) - Dnes je tomu přibližně rok, co jsem spatřil světlo světa a to se prej musí řádně oslavit a já říkám - proč ne. Oslava narozenin je pro mě věc nová, tak uvidíme co mě čeká. Kuba mi naznačil, že taková oslava je věc pozitivní. Prej bude nějaká dobrá bašta, dárečky v podobě hraček, budu středem pozornosti a tak. První dějiství oslavy se odehrálo u babičky z Veselí a Kuba měl pravdu. Byla dobrá bašta, dostal jsem dárečky v podobě hraček a byl jsem středem pozornosti. Nejvíc se mi líbilo, že jsme se z naší Veselské větve sešli všichni (viz hromadné foto), dokonce i moje prababička Táňa a tu nemá každej! Druhou část spojenou s předáním narozeninového dortu jsme si vychutnali komorně doma ve čtyřech. Dort mi vlastnoručně upekla mamka a byl nádherný. Můj dech na svíčku zatím nestačil a tak mi ochotně vypomohl bratr. Protože teď procházím složitým obdobím, kdy si pečlivě podle záhadného klíče vybírám co sním, rozhodl jsem se konzumaci dortu bojkovat. Ani vám nepovím, co se mi na něm nezdálo, sám nevím. Stejně jako se svíčkou mi tedy pomohl Kuba, nakonec se zapojili i rodičové. Už vím co je to oslava narození a těším na další budoucí. Pa
19.11.2010 - (píše Kuba) Vyrazili jsme s Taťkou na výlet do Prahy. On tam měl po večerech nějaké vyřizování s kamarády a já babičku a dědu. Ty vidím vždycky rád, ale teď jsem jim přijel osobně vyřídit pozvání na vánoce aby nás bylo na Štědrý den dost. Taky jsme si potřebovali trošku odpočinout od Vildy, je ho všude plno, pořád huláká na všechny strany a když se ho blbě dotknu, hned dostanu céres. Do Prahy je to dlouhá cesta a já měl největší radost, že mi dal táta sedačku dopředu, mohl jsem sedět vedle něj a mohl mu kecat do řízení. Cesta nám utekla rychle, zajímají mě značky všeho druhu a tak jsem zabil čas přibližně 1236 otázkami začínajícími slovy: "Co zmamená...". Táta trpělivě na všechno odpovídal, takže jsem zase o něco chytřejší. V Hostivaři jsem vytáhl dědu do parku a předvedl mu hru na Ninja faktor, chtěl jsem aby mi dělal soupeře, ale to děda z mě nepochopitelných důvodů odmítl. Návšteva se vyvedla, babička mi uklohnila výbornou rajskou, já vyřídil pozvání, táta kamarády a tak jsme mohli odpočatí vyrazit zase za rodinou. Pa
15.11.2010 - (píše Vilda) Už mi táhne na první rok a tak je na čase odlepit se od země a postavit se na vlastní nohy. Jelikož jsem nebojácné děcko, překonávám obavy z pádu snadno a pomocí nábytku, mámy a táty pomalu přicházím na chuť chůzi po dvou. Obecenstvo v podobě ostatních členů rodiny mi náramě fandí a podporuje. Bratr mě dokonce v tom nenechává sám a chvílemi se vrací do svých 11ti měsíců a napodobuje mě nejen ve snažení o chůzi, ale také v řečnických dovednostech, což se našim moc nelíbí. Taťka to celé dokumentuje a tak se s vámi o to můžu podělit. Pa
1.11.2010 - (píše Kuba) Dneska jsme celá famílie vyrazili na procházku, bylo celkem hezky a tak jsme nabrali kurz na Hokejku. Taťka povídá, že si maličko zajdeme kolem zimáku, že prej by tam mohl napadnout sníh. Ŕíkám, že je to blbost, jak by tam mohl být sníh prvního listopadu, když nesněžilo a sníh nikde není. Táta, že prej uvidíme. A uviděli jsme - za zimákem obrovská hromada sněhu jako kdyby ji tu vyprd obří děda mráz. Už jsem dál neřešil kde se ten sníh vzal a radši jsem zkouloval mamku, když už měla dost, zašli jsme se prolejzat na hokejku. Sleduju v televizi pořad Ninja faktor a tady jsem si vymyslel podobnou dráhu kterou se snažíme s Vildou zdolat. Na závěr všechny ještě svezu vlakem do Vršovic a může se jít domů. Pa
26.11.2010 (píše Vilda) - Dnes je tomu přibližně rok, co jsem spatřil světlo světa a to se prej musí řádně oslavit a já říkám - proč ne. Oslava narozenin je pro mě věc nová, tak uvidíme co mě čeká. Kuba mi naznačil, že taková oslava je věc pozitivní. Prej bude nějaká dobrá bašta, dárečky v podobě hraček, budu středem pozornosti a tak. První dějiství oslavy se odehrálo u babičky z Veselí a Kuba měl pravdu. Byla dobrá bašta, dostal jsem dárečky v podobě hraček a byl jsem středem pozornosti. Nejvíc se mi líbilo, že jsme se z naší Veselské větve sešli všichni (viz hromadné foto), dokonce i moje prababička Táňa a tu nemá každej! Druhou část spojenou s předáním narozeninového dortu jsme si vychutnali komorně doma ve čtyřech. Dort mi vlastnoručně upekla mamka a byl nádherný. Můj dech na svíčku zatím nestačil a tak mi ochotně vypomohl bratr. Protože teď procházím složitým obdobím, kdy si pečlivě podle záhadného klíče vybírám co sním, rozhodl jsem se konzumaci dortu bojkovat. Ani vám nepovím, co se mi na něm nezdálo, sám nevím. Stejně jako se svíčkou mi tedy pomohl Kuba, nakonec se zapojili i rodičové. Už vím co je to oslava narození a těším na další budoucí. Pa 
