11.4.2008 Dneska u nás zazvonila paní pošťačka a přinesla balík, který byl dvakrát tak velký jako já. Pak přišel taťka z práce, málem nám nedal ani hubana, vzal balík a šel něco kutit do garáže. Asi za hodinu přišel zpocený, že prej se máme převlíknout a jede se na výlet. Každý den, když mě mamka ukládá do kočárku, pozoruji ty divné stroje na dvou kolech, co jsou opřené o zeď. Když se pak procházíme po městě, závidím lidem, co na těch strojích jezdí obrovskou rychlostí s větrem ve vlasech. Auto sice jezdí rychleji, ale tohle vypadá daleko dobrodružněji. Dnes se mi splní sen, na jednom z těch strojů je připevněné pohodlné sedadlo přesně pro mě. Chvilku to trvá, než mě rodičové do sedadla přikšírují, ještě mi na hlavu nasazují nějakou divnou tvrdou a nepohodlnou čepici a už vyrážíme. Mám z toho obrovskou radost a tak zdravím jak se sluší a patří všechny protijedoucí cyklisty a kolemjdoucí. Po hodince dorážíme do vesničky Záblatí. Pět metrů od Zlaté stoky si rozděláváme piknik, jelikož po náročné cestě je třeba doplnit energii. Cestou domů dělám trochu brajgl, chce se mi totiž spát, takže brečím protože je mi líto že usnu a přijdu o tu podívanou kolem sebe. Nakonec usínám těsně před cílem a probouzím se zaparkovaný ve stojanu na kola u hospody na Soutoku a koukám, že rodičové se cpou, až se jim dělají boule za ušima. Nechám je v klidu dojíst, po ujetých 25km si to vážně zaslouží a večer doma bez řečí, unaven zážitky usínám. Pa
