20.4.2008 Po jízdě v kočáře, autě, na kolečkových bruslích a na kole jsem si myslel, že co se pohybovadel týče mě už jen tak něco nezaskočí. Nedávno k nám přijela pouť s kolotoči, houpačkami, střelnicí a hlavně s labuťemi, které se točí dokola a pákou se dá řídit jejich vzlet či přistání, tomu tedy říkám dopravní prostředek! Při svých každodenních procházkách jsem je pozoroval a trošku záviděl řehtajícím dětem uvnitř. Občas jsem zkusil na mamku hodit toužebný pohled, ale bez výsledku. Mamka mi jen řekla, že za rok, až trošku povyrostu si vyzkouším všechny ty zajímavé atrakce. Jelikož dneska byla neděle a taťka nemusel do práce, vyrazili jsme na procházku celá rodina. Cestou na kafe jsme jako vždy míjeli labutě, už jsem se ani nepokoušel alespoň pohledem vyžebrat svezení, když jsem si všiml, že rodičové spolu něco řeší a přitom ukazují na ty labuťe. Nakonec se rodičové dohodli, že když se se mnou sveze taťka, bude to bezpečné. Po chvilce jsme už seděli v kokpitu labutě a já rumploval pákou nanečisto jako šílený. Taťka zaplatil snědému pánovi neskutečných vosm pětek za oba, což je pěkná lumpárna, protože zatím jsem měl všude vstup zdarma nebo alespoň batolecí slevu. Samotná jízda za ty peníze stála, taťka mi pomáhal klikou řídit výšku letu, mávali jsme na mamku, která to se strachem v čočce celé fotila. Ještě jsem si vyzkoušel posez v řetízkáči, obhlédl autíčka a rohlíkem jsem poděkoval živým labutím za hezký výlet do výšin. Večer mě ještě mamka nasoukala do tygřího oblečku, co jsem si vypůjčil od Mašinek, udělali jsme pár snímků a hajdy na kutě.
